Jaromír Tejkal

Jaro, kdy jsi začal hrát tenis?

Tenis hraji od 14 let. Vedle školy, místo tělocvičny, bylo pískový hřiště a tam jsme začínali - já, Zdeněk Burýšek starší, Zdena Bednář, Pavel Kršků, Jirka Macháček. To byly 70. léta. Měli jsme udělanou síť ze záclony a klackem jsme narýsovali hřiště. Hrávali jsme s dřevěnými raketami, bez výpletu, jako pingpongové ale větší. Tenisovou raketu měli v té době jen Pepa Hlavička a doktor Moravec. To byly slazengrovky, ještě takový čtvercový. Když jsme je požádali, tak nám je půjčili a my jsme s tím všichni hráli. 

Kdy jsi dostal ty svou první “opravdovou” tenisovou raketu?

V 15-ti letech. Majestic Slavie, kopie dunlopky, byla strašně těžká, bolel mě  z ní loket.

A s míčkama to bylo jak?

Ty si každý kupoval za svý. Míra Jurek nafasoval balonky a ty sis je od něj musel koupit. Já měl to štěstí, že teta bydlela v Odrách, kde se míčky vyráběly. Tak jsem vždy na Vánoce dostal sto balonků.

Víme o tobě že jsi všestranný sportovec, které další sporty jsi provozoval?

Hrál jsem hokej, kopanou a atletiku. Hokej jsem hrál za dorost v Černé Hoře a pak jsem přešel do Bořitova. Vždycky jsem byl obránce, ale v Černé Hoře chyběl brankář, tak jsem začal chytat. Ve fotbale jsem hrál zálohu, obranu, nějakou dobu jsem i chytal. Skončil jsem už ve 22 letech kvůli kolenu.

Co konrétně jsi dělal v atletice?

Byl jsem sprinter. Léta jsem držel okresní rekord na 150 metrů. Trénoval jsem dvakrát týdně v Blansku na Metře.

Jakou pozici u tebe tenis zaujímal?

Na prvním místě byl fotbal a hned potom atletika. V dospělosti už to byl jednoznačně tenis. To jsem na kurtech trávil dvě tři hodiny denně.

Kdo byl tvůj největší soupeř?

Zdena Bednář, ten měl výborný forhend a Míra Jurek, protože vše doběhl, byl hrozně houževnatý, s ním jsem pořád musel hrát naplno, i za stavu 4:0 člověk nevěděl jestli je to hotový.

Jak vzpomínáš na ty úplný začátky těchto našich kurtů?

Ono se pořád uvažovalo, že se spraví ty u sokolovny, ale pak jsem se vrátil z vojny a byl tady projekt, že se to tu bude stavět. Každý musel mít odpracovaných 50 hodin, kdo neměl, nehrál. Začínalo nás kolem 40, hlavní trojice byli Bohuš Hlavička, Míra Jurků a Ruda Šmerdů. Bohuš si to řídil, aby nás tu nebylo moc, jinak se prý kecá a nedělá.

Hrávali tady v té době i nějaké holky?

Ano hrávali. Peťa Šmerdová, Věra Musilová, Marcela Jurková.

Kdo byl tvůj tenisový vzor?

Tak z našich to byl Jirka Kodeš, a světový vzor byl Jimmy Connors s jeho obouručným bekhendem.

Co tě na tenise nejvíc baví?

Mě odjakživa baví víc čtyřhry. Rád hraji dvouhru, ale čtyřhru ještě radši. Mám rád, když nachystám kamarádovi úder a nemusím to zakončovat já. 

Nemůžeme se nezeptat na tvého tatínka, který byl známou černohorskou osobností, ředitelem černohorské školy, divadelním ochotníkem. Jaký ale měl vztah ke sportu?

Ředitele na základní škole dělal asi 11 let, byl jsem v druhé třídě, když nastoupil. Věnoval se hlavně atletice, jako dorostenec byl mistr republiky v hodu oštěpem! Dále skákal do výšky, házel koulí a ve skoku do dálky skočil 605 cm. Nebyl takový tenista jako já, ale hrával ho. Spolu jsme pinkali snad jen dvakrát. Na vojně hrál tenis s daviscupovým reprezentantem Maršálkem.

Jaro, nakonec nám prozraď tvůj recept na tenisovou dlouhověkost?

To já nevím. Všechno mě bolí, ale pořád chodím. Loni jsem prodal hokejovou výstroj, teď už hraji jen tenis. V Ostrově se udělal kurt, tak chodím skoro každý den.

Tereza Třetinová, září 2018